Muchomůrka císařská patří mezi nejkrásnější houby našich lesů, a právě proto láká i méně zkušené houbaře. Jenže její záměna s jedovatými druhy může skončit vážnými zdravotními potížemi. Rozdíl přitom není v barvě klobouku, která bývá nápadně oranžová až červená, ale v kombinaci několika znaků, které je nutné číst současně. Jednotlivý znak sám o sobě nestačí, protože příroda si ráda hraje s variacemi.

Základní past spočívá v záměně s muchomůrkou červenou. Ta má na klobouku bílé šupinky, které vznikají rozpadem plachetky, a bílý prsten na třeni. Naproti tomu muchomůrka císařská má klobouk hladký, bez šupin, a blankytně bílý, rýhovaný prsten, který bývá poměrně křehký. Důležitý je i tvar třeně – u císařské je štíhlejší a bývá dolů zúžený, zatímco červená má třeň spíše válcovitý. Pokud si nejste jisti, jak tyto znaky spolehlivě rozeznat v terénu, muchomůrka císařská je podrobně popsaná včetně míst, kde roste, a důvodů, proč se od sběru raději držet dál.

Další nebezpečí představuje muchomůrka jízlivá, která je sice většinou zelenavá, ale v mládí může mít klobouk světlejší a snadno se zamění s vybledlou císařskou. Rozhodující je barva výtrusného prachu – císařská má bílý, jízlivá také bílý, takže tento znak nepomůže. Pomůže ale dužnina: u císařské je bílá, na řezu se nemění, u jízlivé bývá naopak načervenalá nebo nazelenalá. Vždy je třeba houbu vyndat celou z půdy, včetně pochvy, a porovnat všechny znaky najednou. Kdo si není jistý, ať ji raději nechá v lese.

Praktické srovnání v terénu si žádá trpělivost a dobré světlo. Muchomůrka císařská roste spíše v teplejších listnatých lesích, často pod duby nebo kaštany, a to od června do září. Jedovaté druhy se objevují na stejných místech, takže se můžete setkat s oběma na jednom stanovišti. Nikdy nespoléhejte na jediný znak, jako je barva nebo vůně – vůně císařské je příjemná, ale slabá. Pokud houbu neznáte do posledního detailu, nechte ji být. Zdraví je důležitější než jakýkoli úlovek.